Jdi na obsah Jdi na menu
 


4. Část rozhovoru

5. 1. 2013
Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář (4)

    5.1.2013 00:00 Pavol Juráš

(Pokračování) Proč jste po škole nastoupil do Státní opery? Do Národního divadla vás nechtěli?

V maturitním ročníku jsem se konkurzu do Národního divadla nezúčastnil, ani jsem nechtěl. Přál jsem si hodně tančit a v Národním divadle jsem věděl, že na jevišti nebudu tak často, jak jsem mohl být třeba ve Státní opeře. Chtěl jsem tančit anebo začít od nuly v zahraničí. Byl jsem na konkurzu v Mnichově, kde mi nabídli smlouvu pro mladé tanečníky. Bylo by to těžké, s penězi bych nevyšel, ale nakonec se mně stejně neozvali. Po konkurzu do Státní opery jsem byl přijat jako nový sólista baletu. Do Státní opery jsem nenastoupil jako zaměstnanec, ale jako host. Rozhodl repertoár v Bohemia Baletu a já jsem byl moc rád, že jsem zůstal jednou nohou ve škole. Měl jsem pocit, že se mohu ještě mnoho přiučit a tak se i stalo. Ředitel Jaroslav Slavický se mnou ve svých volných chvílích hodně pracoval a za jednu sezonu jsem se hodně naučil a zatančil si. Díky šéfovi baletu Státní opery Praha Pavlu Ďumbalovi jsem měl dokonce možnost hostovat jako Princ v Labutím jezeře. Tančil jsem ho v devatenácti letech.

Během mé první sezóny v Bohemia Baletu sice přišla nabídka z Národního divadla na demi sólistu baletu, ale i to jsem odmítnul. Nastoupil jsem do Státní opery Praha, kde jsem tančil všechen klasický repertoár a většinu představení. Zkrátka to byla skvělá příležitost se vytančit a při tom získat spoustu zkušeností. Při takovém počtu představení se například naučit řešit krizové situace na jevišti s chladnou hlavou – to je u tanečníků vlastnost k nezaplacení…

Je úžasné, že již ve škole jste mimo školních představení hostoval ve Státní opeře i v Národním divadle. To je pro mnoho umělců jakési posvátné místo. Zlatá kaplička – máte k tomuto divadlu nějaký zvláštní vztah?

Ne, k Národnímu divadlu velký vztah nemám, jelikož jsem v Národním divadle netančil tolik, jak bych chtěl. Určitě mám dobrý vztah ke Státní opeře. Je pro mě něco jako domácí scéna a velice rád se tam vracím hostovat. Znám tam mnoho skvělých lidí z opery, z orchestru a nemohu zapomenout ani na dámy z kantýny nebo příjemné kolegy z rekvizitárny. Státní opera je skvělá a doufám, že atmosféra mezi jednotlivými složkami je stále stejně dobrá.Pocítil jste v profesi nějaký rozdíl při přechodu ze školy do souboru?

Abych řekl pravdu, moc ne. Pro mě to takový rozdíl nebyl, jelikož po ukončení studia jsem ve škole zůstal pracovat a současně jsem hostoval v divadlech. Ve Státní opeře, v plzeňském divadle a jednou jsem tančil dokonce i v Ostravě.

Dnes, ve stále rozjitřené a vlastně pořád ještě neukončené kauze sloučení Státní opery Praha a Národního divadla jste fungoval jako přední mluvčí. Čím se vás to tak dotýkalo? Tanečníci se zpravidla takto výrazně neangažují…

Slepost Ministerstva kultury byla pro mě iritující. Nyní už se o to ale tak nezajímám, ani nemám tolik informací. Nikdy jsem se nebránil myšlence, aby byl v Praze jeden velký balet. Je to skvělá myšlenka, ale rozhodně za jiných podmínek a s jasnou koncepcí. To Ministerstvo kultury nikdy z akademického hlediska nepochopilo. Jde přece hlavně o kulturu. Samozřejmě, že finanční úspory jsou důležité. Nejsem si jistý, ale myslím si, že celá transformace a kroky k ní dodnes vedoucí byly finančně mnohem náročnější, než si páni politici představovali. Kdo ví, kolik peněz vyletělo oknem. Nebo spíše za oceán – do soukromých nemovitostí třeba jednoho nejmenovaného pana ex ministra… Uvidíme, zda se nakonec transformace vyplatí. Zatím mě ale vše přesvědčuje o opaku.

Má vůbec boj proti politikům šanci na úspěch?

Chci být slušný, proto nebudu odpovídat. Stačí se podívat na náš národ, který už nevěří politikům vůbec. Takže si myslím, že boj jednotlivce je absolutně zbytečný.Sledujete kroky ministerstva kultury, způsob financování divadel, rozdělování grantů?

Teď už vůbec ne.

To také úzce souvisí s politikou. Zajímá mladého člověka a umělce na počátku světové kariéry domácí politika? Narodil jste se po listopadu 1989, zajímal jste se o dějiny Československa ve dvacátém století?

Dějiny jsem studoval, ale nedá se mluvit o dějinách jako o mém koníčku. Vždycky mě historie zajímala a bavila. Líbí se mi i filmy například z druhé světové války…

Máte nějakou oblíbenou postavu z českých dějin?

Takových postav je mnoho. Historie našeho národa má spoustu velikánů od Velkomoravské říše až po jednadvacáté století. Jmenovitě pro mě byli významní Svatý Václav, Jan Hus, Karel IV., Marie Terezie, Rudolf II., T.G.M.… Jak říkám, naše historie má takových jmen mnoho. Ale člověk, který byl podle mě neskutečně odvážný, byl Jan Palach.

Dnes jsou umělci světoběžníci. Jste hrdý na to, že jste Čech? Přijedete třeba na volby?

Jsem hrdý, že jsem z Prahy a na tohle krásné město nedám dopustit. Na volby ale nepřiletím. To si raději zaletím na pravou českou „plzničku“ na Staroměstské…

Nebyl vlastně smutný osud baletu Státní opery Praha i důvodem, proč jste jistou kariéru v Praze vyměnil za boj a tvrdou práci vystoupat ve Finsku na post prvního sólisty?

Jeden z mých snů byl stát se prvním sólistou ve velkém souboru v zahraničí. Po mém hostování v Helsinkách v prosinci 2010 mi šéf baletu nabídl sólovou smlouvu a dal mi čas na rozmyšlenou. Ještě před koncem roku jsem se rozhodl přejít do Helsinek a s šéfkou baletu Státní opery Hanou Vláčilovou jsem se dohodl, že dokončím sezónu v Praze a nastoupím do Helsinek v nové sezóně. Ministerstvo vyhlásilo transformaci až po Novém roce a situace v Praze můj odchod a loučení s kolegy jen ulehčila. Nebyla to však příčina mého odchodu.Jak jste přišel k nabídce na hostování ve Finsku?

Ve Finsku hledali nové tanečníky především na sólo posty. Jiří Němeček – baletní mistr v Státní opeře – se mě zeptal, jestli bych neměl zájem si zatančit ve Finsku dvě představení Prince v Louskáčkovi, v choreografii Wayne Eaglinga. Manželka Jiřího Němečka Ingrid totiž v Helsinkách pracuje řadu let…

Další věc byla moje spolupráce s Nikolou Márovou, se kterou jsme tančili Labutí jezero ve Státní opeře první rok po ukončení mého studia. Ona později hostovala v Helsinkách jako Odetta a dala mně dobrá doporučení. To od ní bylo moc hezké, stejně jako naše spolupráce…

Mnoho tanečníků si stěžuje, že v Česku se učí zkostnatělá ruská škola, údajně se ve světě již takto striktně netancuje. Jak ve Finském národním baletu metodicky pracují pedagogové?

Rozdíl je u každého baletního mistra. Práce v divadle je všude stejná a cíl je připravit co nejlepší představení.

Když připravuji roli, tak mám k dispozici dostatek zkoušek, prostoru, pozornosti a to je pro dobře připravenou roli základ. V metodické přípravě rozdíl nevidím. Metodika klasického tance je nezaměnitelná. Velice záleží na schopnostech baletního mistra. Jak dokáže porozumět tanečníkovi, jak dokáže vysvětlit, o co v připravované roli žádá. Také většinou pomáhá, když připravovanou roli v minulosti tančil, ale není to pravidlo. Někdy je to přesně pravý opak. Baletní mistři zde pracují velice pečlivě a zodpovědně. Mají na to také dostatek času a prostředků.

Při takové stěhování za zahraničním angažmá – není to stresující? Vyřídit si všechna povolení, pracovní smlouvy, zdravotní pojištění, daně, bydlení?

Vyřizování a papírování bylo poměrně snadné. Záleží na tom, jak se k tomu člověk postaví. Nikdy bych nedovolil, aby mi stres stál v něčem, co opravdu chci. O mně je známo, že se nestresuji vůbec. Můj největší stres byl před maturitou. Velice dobře si pamatuji, že jsem si nevěřil ani z daleka tak, jako na jevišti…Jaká je v Helsinkách nálada v souboru? Je to soubor mezinárodní? Je těžké navázat tam přátelství? Aby vás například kolegové pozvali k sobě domů na návštěvu? Nebo si s vámi třeba šli zahrát fotbal?

Soubor se skládá přibližně z půlky zahraničních tanečníků. Angličtina je zde mateřštinou a každý v divadle od techniky přes garderobu až po vedoucí všech oddělení divadla mluví anglicky. Nálada je velice přátelská a kolegiální. Přístup k práci je profesionální a zodpovědný. Kolegové jsou skvělí. Netrvalo dlouho a chodil jsem po sobotních párty ke kolegům domů a na oplátku je jednou za čas pozvu zase já k sobě. Někdy je to síla, když se v tak malém bytečku – 48 metrů čtverečních – sejde tak dvacet lidí.

A každý rok doma – v Česku – organizuji takovou párty na chatě, kde je mnoho mých bývalých spolužáků a kolegů. Hrajeme fotbal, grilujeme a užíváme si. Je to skoro tradice. Každoroční fotbal organizuji již pátým rokem. Letos dokonce přijede i pár kamarádů z Finského národního baletu.

Jak na vás působí hlavní město Helsinky?

Helsinky jsou hezké město, ale nad Prahu není. Praha je pro mě nejkrásnější místo a vždy bude mým domovem. Helsinky ani zdaleka nejsou takové. Řekl bych to takto: Kdybych byl znalý turista a navštívil poprvé Helsinky, tak už bych neměl touhu se vrátit zpět.Co vás na Praze tak fascinuje? Památky? Architektura? Řeka s nábřežím?…

To je skvělá otázka. Také bych to rád věděl. Ale Praha je pro mě babička, co čeká s otevřenou náručí a s plechem plným buchet…

S Helsinkami je spojena i kariéra vynikající primabaleríny Barbory Kohoutkové. Několikrát jste spolu i tančili….

S Barborou jsem začal spolupracovat asi před dvěma roky. Tehdy mě požádala, abych zaskočil za Michala Štípu na benefičním gala pro Japonsko, které bylo postiženo zemětřesením a tsunami. Bylo to na jaře 2011 ve Stuttgartu. Tančili jsme pas de deux ze Šípkové Růženky. Naše spolupráce pokračovala na Gala v pražské Státní opeře 6. června 2011, věnovaném příznivcům Státní opery. Tančili jsme zde druhé jednání z baletu Giselle společně se sborem baletu. S Barborou jsme také tančili ve Finské národní opeře v Coppélii od Marca Ribauda a v Bajadeře Natalie Makarové, kde Barbora hostovala s naším souborem jako Gamzatti. Pro mě to byly dvě velké premiéry, které jsem připravoval paralelně, Coppélie měla premiéru 17. března a Bajadéra 31. března 2012. Krátce na to jsme spolu odjeli na Gala ke dni tance v estonské národní opeře, kde jsme předvedli dvě pas de deux: Coppélii a Šípkovou Růženku.

Měl jsem veliké štěstí, že jsem mohl tančit s Barborou v tolika představeních. Stáli jsme na jevišti bok po boku, jako rovnocenní partneři. Ale pro mě je Barbora veliká umělkyně a především absolutní profesionál. Hodně jsem se od ní naučil. Barbora tančila například Giselle s Roberto Bollem a dala mi pár tipů z jeho partnerských triků. Chtěl bych jí tímto poděkovat a vzkázat, že se moc těším na další spolupráci…Když si vše tak dobře pamatujete, máte zápisník, kam si píšete všechna představení? A kolik představení jste dosud zatančil?

To ne. Mám takovou velkou krabici od mopu, kam házím programy a hrací plány. Musím říci, že budu zřejmě brzy potřebovat další. Příští rok bych měl dělat své sto prvé sólo v kamenném divadle. Nepočítám do toho gala, koncerty a takové věci, ale jen první role.

Nemáte strach, že třeba se změnou ve vedení souboru, již nebudete tak žádaný?

Nad takovými věcmi jsem vůbec nepřemýšlel. Jsem tu velice spokojený a šťastný, ale instinkt mi říká, že zde nebudu moc dlouho. Možná změním angažmá dříve, než se změní vedení baletu. Nedávno mi přišla nabídka z West Australian Ballet – v případě zájmu z mé strany mě mohli přijmout od ledna 2013 jako nového prvního sólistu. Odmítl jsem. Cesty jsou nevyzpytatelné. Kdo ví, kde budu tančit za pár let. Ale opravdu rád bych se vrátil do Prahy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář