Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vždycky jsem chtěl tančit v zahraničí…

20. 2. 2016

Rozhovor s Michalem Krčmářem:

„Vždycky jsem chtěl tančit v zahraničí…“

 

ZDROJ: http://www.tanecniaktuality.cz/rozhovor-s-michalem-krcmarem-vzdycky-jsem-chtel-tancit-v-zahranici/

 

Michal Krčmář prožívá snovou sezonu. Mladý tanečník byl letos jmenován étoile Finského národního baletu, zatančil si se Světlanou Zacharovou a získal cenu Edvarda Fazera, kterou každý sudý rok uděluje Finská kulturní nadace jednomu tanečníkovi, jehož práce je velkým přínosem pro baletní soubor (v roce 1998 toto ocenění získala též Barbora Kohoutková). S Michalem Krčmářem jsme se setkali, když přijel na dva dny do Prahy, aby navštívil maturitní ples Konzervatoře hl. města Prahy, kde letos absolvuje jeho mladší bratr. Přes časovou vytíženost a shon si našel čas a ochotně poskytl Tanečním aktualitám rozhovor.

 

Když jste nastoupil na Taneční konzervatoř, měl jste nějaké větší zkušenosti s baletem? V mnohých rozhovorech se můžeme dočíst, že jste se původně věnoval převážně sportu.

Chodil jsem do základní umělecké školy, kde jsme se věnovali akrobacii a hudebním cvičením. Jednalo se spíše o taneční scénky, třeba i na hudbu z Louskáčka, ale balet to opravdu nebyl. Šlo tu hlavně o radost z hudby i pohybu, což je podle mě nejdůležitější. Sám jsem nevěděl, co chci být: Hasič? Policajt? Tajný agent?… Miloval jsem sport, ale ten byl hodně finančně náročný. Kroužek „baletu“ mě zaujal, chválili mě, příjemní nebyli jen pedagogové, ale i děti. Holky si nás jako jediných dvou kluků vážily. Zatímco ve škole se to dělilo na party holek a kluků, tady jsme se učili na sebe reagovat, tančit spolu. Seznamování s baletem skutečně začalo až na konzervatoři, předtím jsem ani balet v divadle neviděl. Nehlásil jsem se s nějak přehnanými ambicemi či velkými sny, parta na základce byla fajn, ale chtěl jsem si prostě vyzkoušet, jaké to bude a jestli na to mám.

 

Jaký byl na konzervatoři váš ročník? Nepřišel jste o iluze, že je okolo baletu dobrá parta?

My jsme byli silný ročník, Adam Zvonař s Radkou Příhodovou jsou v Mnichově, Nela Mrázová je sólistkou v Plzni. Spíše než konkurence to byla zdravá soutěživost, kdy jsme si vzájemně pomáhali a dodnes se scházíme. Náš první učitel, pan Vojtěch Žiga, pro nás byl druhým tátou, vysvětlil nám, že třída pro nás nyní bude druhou rodinou. I díky němu máme spolu dobré vztahy.

 

Vy jste se ale po škole rozhodl nejít rovnou do angažmá – v tom jste byl jedním z prvních u nás, podobnou cestu posléze zvolil i Ondřej Vinklát. Byla to vaše iniciativa?

Pedagogové na konzervatoři jsou velice vstřícní, chápou, že je to velká dřina. Asi jsem se trochu bál, jestli jsem na velký baletní svět připravený, bez ohledu na to, co říkalo okolí. Byl jsem první, kdo panu Slavickému kývl na nabídku vystupovat v Bohemia Baletu na dohodu o provedeném výkonu. To bylo to, co jsem potřeboval, zaklimatizovat se. Pak jsem jel na pár dalších konkurzů, byl jsem v Mnichově, kam jsem byl přijat do Junior Company, ale to nakonec nedopadlo. Nebyl dostatek smluv a pro mě i přítelkyni, která byla též přijatá, by bylo velice náročné to celé finančně utáhnout. Bohemia Balet byl pro mě srdcovkou, chtěl jsem s ním panu Slavickému pomoci – navíc jsem věděl, že na mně postaví celý repertoár, že budu mít dostatek příležitostí v klasických rolích, budu tančit, a ne jen sedět pod tyčí a sledovat ostatní. Získal jsem hodně praxe, jezdili jsme nejen po republice, ale i po světě – Kambodža, Kolumbie, Polsko, Francie, Maďarsko, Japonsko, Portugalsko, Slovensko… Jsem za tyto příležitosti hodně vděčný i proto, že Jaroslav Slavický je výborný pedagog, a nejen on. Všechno to, co mi konzervatoř dala, dnes zúročím, když někde sám učím.

 

Mohla tato cesta urychlit váš kariérní růst? Do Státní opery jste paknastoupil rovnou na post sólisty.

Tohle se snad urychlit nedá, respektive nemělo by. Ale ještě během angažmá v Bohemia Baletu jsem hostoval ve velkých rolích nejen ve Státní opeře, ale také v Ostravě, v Plzni. Nevím, jestli jsem na tak velké role byl připravený, ale ti šéfové mi dali důvěru, když potřebovali pomoct například kvůli zranění vlastního sólisty. Řekl bych, že štěstí přeje připraveným. V opeře byl šéfem Pavel Ďumbala, který neměl stálého prince do Labutího jezera, tak to se mnou na doporučení Jaroslava Slavického a Hany Vláčilové zkusil. Nakonec jsem ho tančil asi dvacetkrát do sezony.

 

Státní operu jste tedy poté zvolil proto, že jste s ní měl dobrou zkušenost, nebo vám i byla blízká svým profilem?

Znal jsem lidi, působil tam můj profesor na scénickou praxi Jurij Slypyč, který se mnou hodně do hloubky pracoval na všech rolích. A hlavně – jeviště. Státní opera má v Praze nejlepší jeviště, to bylo asi rozhodující. Jeviště podle mě dělá tanečníka, do té doby jsem tančil na menších scénách. Čím větší prostor musí tanečník obsáhnout, tím více roste – zejména ve velkých dějových baletech, jako je třeba Oněgin nebo Manon. Tanečník musí zaplnit prostor, být velkou osobností. Dnes je mnoho tanečníků, ale osobností mám pocit, že ubývá.

 

Když jste do Státní opery nastoupil, bylo již na atmosféře znát, že se blíží slučování s Národním divadlem, nebo jste to netušili? Nakonec jste tam tančil pouze jednu sezonu.

Já vždycky chtěl tančit v zahraničí, ale bylo mi čerstvých dvacet, nespěchal jsem na to. Myslel jsem, že si budu budovat rejstřík rolí, plánoval jsem tam zůstat déle.

 

 

Během oněch bojů za zachování samostatné Státní opery jste patřil mezi nejvýraznější tváře „odboje“.

Sám za sebe si myslím, že pro město, jako je Praha, jeden baletní soubor stačí. Mě však tenkrát rozčilovalo, že se něco ničí ve chvíli, kdy to slušně funguje, samo si na sebe vydělává, kvalita instituce stoupá. Jako kdyby to bylo naschvál, konečně to funguje, tak to musíme zničit. A zodpovědní za to byli lidé, kteří tomu vůbec nerozuměli. Argumentovali pouze financemi, přitom v transformaci se utopilo strašných peněz. Nebyla to hloupost, ale nevědomost – člověk bez vztahu ke kultuře se na ni kouká pohledem ekonoma, ale přitom si ani nezjistí fakta. Nevidím do politiky, dnes se raději vyhýbám pátrání, jak to vlastně bylo a čí to byl zájem.

 

Do Finska jste tedy nakonec odešel po jedné sezoně. Jak jste se dostal k té příležitosti?

První popud přišel od Nikoly Márové, která tam hostovala v Labutím jezeře a která se zmínila, že jsem vysoký a šikovný v partneřině. Baletní mistryni ve Finsku navíc dělá Ingrid Němečková. Tenkrát se jim zranilo několik tanečníků, kteří tančili prince v Louskáčkovi, a k jedné mladé Fince potřebovali tanečního partnera. Když to skončilo, nabídl mi umělecký šéf Kenneth Greve rovnou smlouvu. Ale já ji nepřijal, cítil jsem povinnost dodělat sezonu ve Státní opeře – odejít v půlce by byla kudla do zad.

 

Jaká byla úroveň finského souboru, když jste tam nastoupil?

Vzrůstající. Kenneth Greve tam byl třetím rokem a on je velice přísný. Bylo to pro ně překvapivé, Finsko je velice demokratická země a on skutečně byl schopný přitlačit tanečníky ke zdi, na což tam nebyli zvyklí. Každý šéf, když nastoupí, je velice přísný, ale on v tom neustal, drsný je dodnes. Přitáhl hodně tanečníků z ciziny, sólistů z Ruska, Španělska… zvyšovala se konkurence. V tuhle chvíli je ve Finsku balet neuvěřitelně populární, z 95 % vyprodaný, více než opera. Populární je zejména klasický balet. Hraje se v blocích, nyní připravujeme premiéru složeného večera, výborní choreografové včetně Alexandera Ekmana, zatím je ale prodáno jen asi 50 % lístků. Hodně nás to překvapilo, protože tuto sezonu jsme hráli skoro samou klasiku, balety s příběhem a bylo plno – na Oněgina,BajadéruKrásku a zvířeMalou mořskou víluSněhovou královnu či Louskáčka.

 

To je co do titulů podobný repertoár, jaký má či chystá pražské Národní divadlo.

Ono to jsou všechno v Evropě oblíbené tituly, ale Kenneth Greve často používá úplně odlišnou hudbu a postaví skutečně nový balet. Často spolupracuje například s Tuomasem Kantelinenem, slavným finským skladatelem, který nedávno pracoval na filmu Jackieho Chana.

 

Moderna tedy není na repertoáru tolik zastoupena?

Tuhle sezonu ne, ale zase se to vrací, příští sezona bude půl na půl.

 

Co je vám osobně bližší?

Já jsem odkojen na klasice, ale pokud mám možnost spolupracovat s nějakým zajímavým choreografem, pak dělám modernu strašně rád. No, je to super povolání, co můžu říct (smích).

Tedy, teď to dělím skutečně trochu povrchně. Třeba takový Oněgin – je to klasika? Nejspíš z pohledu diváka, protože pro tanečníka je Crankův Oněgin něco zvláštního a specifického. To je jediná role, během které jsem se rozbrečel – při závěrečném pas de deux, kdy Taťána odmítne Oněgina.

 

Ten duet lomcuje s emocemi diváků sám o sobě neuvěřitelným způsobem, jakou sílu pak musel mít plačící Oněgin!

To tedy! Přišlo to na mě ve chvíli, kdy Taťána táhne Oněgina za sebou… zalévají se mi oči a… a dost! Pořád jsem si říkal: „Vzchop se, vždyť teď je ta náročná zvedačka!“

 

U vás je ostatně přirozený herecký projev často zmiňován. Fungovala ve škole i výuka herectví?

O technikách herectví nejsou tanečníci ve škole vůbec informováni, spoléhá se na přirozený talent – a tak to je i v divadlech, spoléhá se na to, že to tanečník zvládne. Opak je ale často pravdou. Já měl velké štěstí, mentorovali mě lidé, kteří mě naučili o herectví uvažovat – jedním z nich je můj velice dobrý přítel, se kterým jsem proseděl mnoho večerů a o těchto věcech jsme hovořili. Už na konzervatoři studenty nabádá, aby se snažili role vystavět pomocí své inteligence a kreativity. Tím člověkem je Gustav Skála. Člověk si musí vzít od každého to nejlepší. A také již zmiňovaný Jurij Slypyč.

 

Když stavíte svou roli, vycházíte z toho, jak byste reagoval vy v pozici této postavy, anebo jak by reagovala ona postava?

Přiznám se, že nesnáším afektovanost a neznalost příběhu. Pokud bych například konec Oněgina prožíval tak, jako by to bylo ve skutečnosti, byl bych už nejspíš po dvou infarktech. Využívám vlastní životní zkušenosti: zklamání, lásku, zradu, přátelství, ztrátu milované osoby. Nepřemýšlím, jak by Oněgin reagoval na odmítnutí Taťány, ale jak bych reagoval já, kdybych jím byl – a k tomu potřebuji znát fakta – charakter a příběh. Souvislosti k prostředí a mezilidským vztahům, ale také k věcem. Důležité je, kdy se příběh odehrává a kdy správně reagovat. Dále také „kde“ a „proč“. Nejen na tyto otázky musí herec, tanečník, umělec velice dbát – poté není třeba přehánět teatrálnost, dostaví se to samo.

 

Které spolupráce byly pro vás asi nejvíce stimulující?

Spolupracoval jsem s Patricem Bartem z pařížské Opery, s Natalií Makarovou… úžasný a pozitivní je Jorma Elo – dělal jsem s ním dva balety, vždycky mě v náročných pasážích zmáčkl, aby ze mě dostal co nejvíc – a pak se začne smát. A jelikož spolupracoval s Jiřím Kyliánem, zná sprostá česká slova (smích).

 

V čem vidíte výhody a nevýhody blokového systému?

Velká nevýhoda je, že pokud se stane člověku nějaké zranění, přijde o svou velkou roli. Před lety jsem měl tančit des Grieuxe v Manon a týden před premiérou jsem se zranil, takže jsem to nakonec tančil až o dva roky později na hostování v Estonském národním baletu.

Jinak je ale velká výhoda, že člověk načerpává zkušenosti neuvěřitelným tempem, když se k inscenaci vracíme po několika letech, je to skoro, jako kdybychom to naposledy tančili před týdnem. Všechno se dá použít i v jiných baletech, člověka to skutečně posouvá dál.

 

 

Ve Finském národním baletu působí více tanečníků z Čech – kromě vás také Edita Raušerová, vaše partnerka Lucie Rákosníková, Jevgenija Plešková či dlouholetá sólistka Státní opery i Národního divadla Rebecca King. Čím to, že jsou Helsinky pro naše tanečníky tak lákavé – hraje v tom roli působení Ingrid Němečkové?

Do jisté míry určitě, ačkoli já se s ní seznámil až právě ve Finsku. Cestu prošlapala i Bára Kohoutková, která tam získala dobré konexe a udělala českým tanečníkům dobré jméno. Jsme tam hodně využívaní a považováni za spolehlivé.

Jak se vám v Helsinkách žije? Kultura je přece jen dost odlišná. Co zimní sporty? A učíte se finsky?

Neučíme, od rána do večera jsme v divadle, kde je oficiálním jazykem angličtina, často lze přistihnout Fina, jak se s Finem baví anglicky, nebo já s Ingrid mluvím anglicky, ani si to neuvědomím.

Na běžkách jsem byl v době, kdy jsem rehabilitoval po operaci. Čím širší je možnost, jak rehabilitovat, tím lépe, nevěnovat se pouze tanci, ale i sportovat. Čím více sportuji, tím více se vlastně utvrzuji i v klasické technice. Člověk používá jiné svaly a koordinaci, což pak zúročí v baletu.

 

Letošní sezona je pro vás více než úspěšná, nedávno jste získal cenu Edvarda Fazera. Co pro vás toto ocenění představuje?

Ta cena je odlišná od toho, co známe v Čechách, není to jako Thálie, která se uděluje za určitou roli. Předává ji kulturní asociace za služby, kolegiálnost, za to, co člověk pro divadlo udělal. Generální ředitel divadla, umělecký šéf a lidé z asociace rozhodují, kdo cenu dostane – uděluje se jednou za dva roky a je to putovní pohár s vyrytými jmény předešlých držitelů.

 

Čím si váš úspěch vysvětlujete? Co vás odlišuje od ostatních? Na jevišti působíte velice suverénním dojmem – přichází hvězda. Nebo je to tím, že jste už svou postavou atypickým tanečníkem – spíše sportovec než lyrická duše?

Na tom já si zakládám – muskulaturu považuji za svou výhodu. Mohu být rychlejší, silnější, točivější. A nemohou si to vynachválit partnerky, zejména vysoké tanečnice. Spíš si ale svůj úspěch vysvětluji tím, že se držím svých zásad a priorit, stojím nohama na zemi. Netlačit na pilu, ale postupovat poctivě kousek po kousku, zlepšovat se, nezamrznout. A to ve všem, je jedno, jestli je člověk tanečník, nebo řidič autobusu. Tanečník by měl divákovi dodat příjemný pocit jistoty, zaujmout. To jsou ty osobnosti, o kterých jsem předtím mluvil. Možná to na někoho může působit až drze, když přijdu na jeviště a sebevědomě se postavím. Ale pokud je divák pomalu poprvé na baletu, ten se na takového tanečníka hned zaměří a věří mu.

 

Jaké bylo tančit se Světlanou Zacharovou, jednou z největších světových hvězd?

Vlastně jsem se spletl, očekával jsem, že přijde obrovská hvězda, a nakonec byla nesmírně milá. Ani mě nijak neopravovala, prý jsem jí jako taneční partner vyhovoval… to mě překvapilo.

Ale je pravda, že poměrně často střídám taneční partnerky – tím člověk získá mnoho zkušeností. V březnu se stalo, že při Donu Quijotovi se na jevišti zranila má partnerka. V hledišti čirou náhodou seděla naše druhá Kitri – Eun-Ji Ha. V životě jsem s ní netančil, protože je hodně malinká. Mohlo se to vyřešit i jinak – představení se mohlo zrušit, mohlo se počkat půl hodiny, dokud nedorazí její taneční partner…, ale šéf řekl: „Michal to zvládne.“ Nakonec to bylo skvělé a příští týden spolu jedeme tančit do ruské Soči.

 

Mnoho mladých tanečníků se začíná věnovat choreografii, máte také takové ambice?

Dělal jsem pár věcí, spíše tedy komických, na pobavení. Před třemi lety jsem se nabídl, že udělám představení pro domovy důchodců v Helsinkách – jmenovalo se to Slepé snění, bylo to komické, nakonec jsem skončil ve slipech Supermana. Skákání ze stylu do stylu, jako když se mění a prolínají lidské sny. Bavilo to mě i diváky, určitě bych se časem choreografii rád věnoval.

 

Zmiňoval jste, že také učíte.

Ano, teď v létě poletím tančit do Japonska, poté mi nabídli na tři dny vlastní master classes. V Helsinkách učím po nedělích amatéry, navíc pomáhám mladým tanečníkům v souboru – to bylo ostatně zmíněno i v té ceně, kterou jsem dostal. V tuto chvíli připravuji jeden mladý pár na soutěž.

 

Vy sám už nesoutěžíte?

Už naštěstí nemusím, já soutěže nikdy neměl rád. Mám rád atmosféru jako ve sportovním týmu, to na soutěžích prostě není. Vždy jsem byl spíš týmový hráč než solitér.

 

I proto pořádáte onen fotbalový turnaj pro tanečníky?

(smích) To snad ani není možné, jak se to rozkřiklo. On to není turnaj, prostě zvu kamarády jak z konzervatoře, tak třeba ze základní školy k nám na chalupu a tam si zahrajeme.

 

Jak to tanečníkům jde?

Píská se moc vysokých nohou (smích). Je tam hrozně vidět, kdo má pohybový talent a smysl pro koordinaci pohybů a kdo dělal celý život jen balet. Jsem vážně rád, že mě táta vždycky vedl ke sportu, na základce jsem byl v týmu pro McDonald’s Cup, reprezentoval jsem školu ve šplhu.

 

Máte nějakou vysněnou roli?

Určitě Spartaka v Grigorovičově choreografii. To se mi asi nesplní, ale můžu doufat. Za všechny šance, které jsem v životě dostal, jsem nesmírně vděčný. Je to souhra štěstí a dřiny. 

Autor: Barbora Truksová